Na letišti zamotat batohy do fólií, abych ten svůj mohl za chvíli při checkinu zase rozbalit - protože náhradní baterky do dronu a powerbanky do odbavovaného zavazadla samozřejmě nepatří, a za dvě hoďky už v pohodě odlítáme.

Letiště v Dauhá

Příletové formality v Singapuru trochu zpomalí náš natěšený přesun do města. Sice máme předem vyplněné Arrival Cards, které mají zajistit rychlý a hladký průchod vstupní kontrolou, ale vzhledem k tomu, že cizáci z EU mají vyhrazenou lajnu snad jen se dvěma automatickými vstupními turnikety, sune se fronta vpřed jen dost pomalu. Naštestí si při pohledu na to pomalé procesí místní celníci zřejmě uvědomili svou fatální chybu a za chvili otevřeli další turnikety. Sken pasu, nasnímání otisků prstů i obličeje proběhnou automaticky na zhruba třech délkových metrech turniketu a když má jeden štestí, že ho nehledá Interpol (nebo tady asi Singapol), otevření výstupních vrátek turniketu po napjatých sekundách čekání znamená volný vstup do města.

Letiště v Singapuru

Cesta z letiště na hotel zabere - i svižnou singapurskou podzemní dopravou - necelou hodinu. První past na neznalé turisty je ale hned při vstupu do metra - předplacená karta se dá koupit na pultíku jen za hotové, tedy místní singapurské dolary, kterých zrovna plné kapsy nemáme. Ty americké, které vezeme pro případ nouze s sebou, prodejce metrových kartiček v okýnku zpupně odmítá. Naštestí se dá metro platit i bezkontaktní kartou přímo na turniketu. Ale tady přichází druhá past - jeden cestující, jedna karta. Vítek tak po prvním načtení karty zůstal osamocený za turniketem, protože pro další průchod už čtečka Soninu kartu podruhé nevzala. Takže se ke slovu dostává má sbírka virtuálních karet v telefonu. Revolut, Twisto a virtuálka od Raifky zaberou (poctivá technická příprava na cestu se zjevně vyplatila), a jsme tak hodni cesty místní podzemkou.

S první orientací při výběru vhodného směru a přestupu nezištně pomůže chlápek (děti by ho asi nazvaly random týpek) z Austrálie, který se tu po půl roce života už očividně vyzná. Věnuje nám mapku všech tras metra (stejně je k dispozici zadarmo v každé stanici, takže tím si karmu moc nevytunil), a poradil, na co dát při přestupech pozor. Na některých stanicích totiž mají jednotlivé směry stejné trasy různé příchodové koridory, které jsou navíc jednosměrné, takže blbá volba eskalátoru a už se člověk nuceně veze opačným směrem, protože zpátky už nemůže. Ještě že ty směry mají číslované. Čechovi tady kazí radost snad jen to, že místní podzemní dráhy se oficiálně nazývají Singapore Mass Rapid Transport, což dohromady tvoří ne zrovna moc povzbudivou zkratku…

Jeden aby se bál tímhle jezdit...

Metrová únava po dlouhém letu

S jedním přestupem nás metro vyplivne zhruba 300 metrů od hotelu. Protože přijíždíme celkem brzo a před oficiálním časem pro checkin, nejsou ještě připravené oba pokoje. Ochotný recepční nám ale nabídne zatím aspoň jeden, kde můžeme složit bagáž i hlavy a trochu si po dlouhém letu odfrknout.

Odpoledne vyrážíme na lov prvních zajímavostí v Singapuru. Hotel jsme strategicky vybrali jen pár zastávek od asi nejzajímavější oblasti tohohle městského státu - Marina Bay. Krásně řešené rozlehlé zelené plochy u pobřeží s venkovními otevřenými zahradami (Gardens by the Bay), které zahrnují obrovské uměle postavené skulptury připomínající stromy (Supertree Grove) s možností procházky ve výšce mezi nimi, superóbr skleník (Flower Dome) nebo umělý prales schovaný v dalším megaóbr skleníku (Cloud Forest). Na to všechno z povzdálí shlíží ikonická singapurská trojčata mrakodrapů Marina Bay Sands, kterým na střeše, bůhvíjak, přistála veliká loď.

Gardens by the Bay

Marina Bay Sands

Marina Bay Sands, Singapore Flyer

Supertree Grove

Supertree Grove

Marina Bay Sands

Volíme vstupenkové kombo Flower Dome plus Cloud Forest (v tom druhém se schovávají nejrůznější kreatury ze světa avatarů, takže volba dětí je jasná) a další 3 hodiny strávíme v příjemném vnitřním chladu obou megaskleníků. Celkem se to hodí, protože venku je pravé singapurské vedro s nějakými 34 stupínky ve stínu.

Flower dome je nacpaný všemožnou květenou snad z celé Asie v několika volně propojených tématických sekcích; zážitek hlavně pro holky. Kytky, kytky, pak ještě nějaké kytky a sem tam mezi nimi zasazený dřevěný domek nebo můstek nad potůčkem, někde dokonce s kouřovými efekty.

Flower Dome

Pak se zastávkou na zmrzlinku a nápojové občerstvení přecházíme do Cloud Forestu. Impozantní skleněná stavba se hned u vstupu vypíná do nějakých 30 metrů výšky, s umělými skalami porostlými rostlinami, s obrovským vodopádem, zvířaty (taky umělými) a náhodně z porostu lesa vykukujícími modrými avatary a jejich zvířectvem, někde i pohyblivým. Do toho různé interaktivní instalace se světelnými efekty, reagujícími třeba na přiblížení ruky. Taková vytuněnější směska průhonického arboreta, Boubínského pralesa a vyškovského dinoparku.

Cloud Forest

Někde uprostřed trasy si člověk může nechat vytvořit - aspoň na obrazovce - svého avatara na atrakci Avatarize Yourself. Po vstupu do otevřené kabinky peklostroj skenuje, vyhodnocuje a počítá (teda aspoň jako) vstoupivšího nešťastníka, aby dotyčný na konci procesu na obrazovce uviděl svůj ksicht v modrém avatařím provedení. No, ještě že jsme za tuhle transformaci nezaplatili další vstupné…

Jak mi bude slušet modrá

Před koncem průchodu celým Cloud Forestem pak ještě rozlehlé potemělé místnosti se simulací avatařího světa a průchod světélkujícím lesem. A před ním slečna povykující trochu zvláštní angličtinou pořád dokola, že se nemáme světelných pásů v lese dotýkat, protože jsou “véri véri fridžájl”. Než jsme se do lesa dostali, slyšeli jsme to snad třicetkrát. A to jí ještě pár hodin do konce směny určitě zbývalo. Evidentně existují brigošky, co bys ani v tak bohatém státě fakt dělat nechtěl.

Od Cloud Forestu nás pak už trochu unavené nohy nesly zpátky krásně upravenými parky kolem - jak jinak než obrovského - vyhlídkového kola. (“Ruské” už mu říkat asi nebudeme, i kdyby jen z geografických důvodů). Na to se ještě podíváme v dalších dnech před odletem.

Prolezeme veliké několikapatrové nákupní centrum u zastávky metra a fičíme zpátky k hotelu.

Večeři si dáme u pouličního stánku, kde mix vybraných pokrmů servírují na tácek pokrytý voskovaným papírem. Místní členové hlavně indické komunity z okolí z něj jedí - nejčastěji rýži - rovnou rukama (přesněji jen pravou rukou), aby si ji mohli hňácat do kuliček a ty namáčet do nejrůznějších omáček s přílohami. My si na jídlo bereme klasicky hůlky, na což by asi místní Indiáni hleděli divně, kdyby teda v tuhle pozdní večerní hodinu nějací kolem nás byli.

Yummy yummy

V pouličním stánku, nebo spíše vozíku s ovocem kousek před hotelem ještě Soňa kupuje naporcovaný durian, naštestí už zabalený pod fólií, i když ta eliminaci smradu pomáhá jen trochu. Na hotelu ho pak spořádáme; Soňa je se smrdutým ovocem celkem spokojená, my ostatní si necháváme své žebříčky nejoblíbenějších druhů nezměněny.

Druhý den dopolene vyrážíme na rekognoskaci Malé Indie, která začíná jen pár ulic od hotelu. Trochu kontrast s čistotou a pořádekem zbytku Singapuru, ale má to svého ducha, to se zase musí nechat. Ochutnáváme trochu zvláštní směsku produktů z místní pekárny a proplétáme se uzkými uličkami s poněkud divočejším provozem (trochu příprava na Indonésii…)

Little India

Po Little India se metrem začneme přesouvat na další naplánovanou zastávku - ostrov Sentosa v těsné blízkosti Singapuru. Průchody turnikety při nástupu i výstupu z metra jsou už díky čtyřkombinaci platebních karet hračkou; to tady funguje skvěle a za relativně rozumnou cenu. Společně s námi se na Sentosu valí davy místních, možná i přespolních, protože je víkend. Naším cílem je nedaleká pláž Palawan. Písčitá a s vodou v moři teplou skoro jako karlovarské vřídlo.

Palawan Beach, Sentosa

Dva tvarohy u moře

Cestu z pláže v poměrně pekelném horku zpříjemní větrák na rukodělném pouličním festu a chlazené kokosové nápoje od stánku Mr. Coconuta.

Vedro asi neasi...

Pozdravy z kokosových ostrovů

A jedeme zpátky automatickým jednokolejným vlakovým přibližovadlem ze Sentosy k metru, opět přes veliký nákupák. Ty jsou tady snad na všech křižovatkách jednotlivých linek metra (a že těch přestupních stanic tady je), dokonalý šopoholiků ráj. Jedná z ulic v mallu je třeba celá vyhrazena jen výrobcům hodinek - Tag Heuer, Philippe Patek, Festina, Radox, samozřejmě obligátní Omegy a kopice dalších. Primky a sovětské strojky značky Zarja tady kupodivu absentují.

V podvečer se metrem dostáváme do Malé Číny. Hromady pouličních stánků se všemi možnými bebechami, jídlem nebo ovocem a do toho přehršel restaurací. Neomylně vybíráme tu, kde inzerují plněné asijské knedlíčky Dim sum a kde za večeři necháme to, co by v Indonésii stál snad denní pobyt i s hotelem.

Little China

Knedlíčky is da best

Večer ještě s dětmi na pokoji debužírujeme specialitky nakoupené v Seven Eleven (malé samošky snad všude po Asii, něco jako u nás Coop).

Třetí - a na cestě na Jávu zatím poslední singapurský den vyrážíme opět směr Marina Bay směrem k Singapore Flyer - vyhlídkovému kolu, pro pár fotek s takříkajíc nadheldem. A jak jinak než SMRT metrem - tím se tady dostaneme na jeden, max. dva přestupy prakticky kamkoliv, už jen s relativně krátkým dojitím do cílového místa. Cestou ještě zastávka v podzemním food courtu na ledovou kávu a degustační menu asijského ovoce a už se hrneme ke kolu.

Je všední den, takže fronty žádné a lidí jen pár. Před samotným kolem se prochází ještě místnostmi atrakce Time Capsule - interaktivní výstavě o historii a rozvoji Singapuru. Pěkně zpracované a obsahující i pár tipů, co ještě v tomhle městském státě navštívit při další zastávce.

Time Capsule

Prosklenou gondolu Singapore Flyeru máme na půl hodiny sami pro sebe a pro naše čočky foťáků, které dostávají během pomalého obletu celkem zabrat. Z výšky jsou krásně vidět celé Gardens by the Bay, skleníky Flower Dome i Cloud Forest, zatáčky městského okruhu závodů Formule 1, samozřejmě trojmrakodrapí Marina Bay Sands i hromada budov, které jsme z mariny kvůli výškové zástavbě neměli možnost vidět. Moře v dálce je poseto desítkami lodí, evidentně čekajících na povolení k vplutí do přístavu.

Singapore Flyer

Flower Dome a Cloud Forest

Marina Bay Sands

Pak zase krtkem zpátky na hotel pro odloženou bagáž a opačnou cestou už směr letiště na přelet do Jakarty.

Na letišti procházíme zase plně samoobslužným odbavením. Jak check in, tak biometrická kontrola (Singapurští financové o nás už od příletu stejně všechno vědí), ale i a odhození odbavených zavazadel - všechno bez interakce lidským personálem.

A před nástupem ještě takřka povinná gastro zastávka u stánků s asijskými specialitami. I na letišti to mají ňam ňam.

Ulovili nakonec možná oni nás, protože cena není úplně lidová a necháme za odvoz většinu vyměněných peněz, ale je to ještě nějak v relaci toho, co by tady člověk za 40 km jízdy mohl očekávat. A na pražské letištní taxikáře místní sekáči teda rozhodně ještě nemají…

Řidič dle předpokladů zvládá jen obě dvě klíčové anglické fráze, tedy Hello a Thank you, takže domluva o cílové adrese nejde zrovna hladce, což poznáme při příjezdu k hotelu. Vyložil nás u objednaného Ashley Sabang, ale na jiné ulici, což jsme zjistili až v recepci dotyčného hotelu. Kdo by byl čekal, že v téhle čtvrti není jeden, ani dva, ale hned čtyři hotely jménem Ashley. Tak se vydáváme do toho, kam nás recepák poslal, naštěstí jen o nějakého půl kilometru dále. A surprajs číslo dvě - ani Ashley Tang není tou naší správnou cílovou destinací - ochotný recepční nás posílá taky o barák dál, tentokrát jen 300 m. Určitě se řehtal ještě dlouho po našem odchodu, co že mu to přilezlo do hotelu za zmatené Evropany, kteří jen tak z hecu v noci obcházejí všechny Ashley hotely v okolí. Cestou se prodíráme pouličními stánky s jídlem, překračujeme na zemi sedící prodavače i jejich zákazníky a zakoušíme první ochutnávku trochu divokého pouličního života v Jakartě. Na třetí hotelový pokus to konečně zvládáme a kolem jedenácté v noci se ubytováváme v objednaných dvou pokojích.

Do třetice ten správný Ashley

Ještě do vedlejšího marketu pro základní potřeby pro přežití (kupodivu i v tuto hodinu tady jede lékárenský koutek s farmaceutickou obsluhou), na pokoji malá pozdní večeře, včetně exotických kousků ovoce a jdeme na první jakartské spaní.

Park kolem obelisku je snad největší nezastavěná plocha v Jakartě. Než se k němu dostaneme, procházíme tržištěm se stánky se vším možným - oblečení, boty, hračky, suvenýry a samozřejme jídlo a pití. Stánky a stánkaři jsou proti potenciálním zákazníkům ve výrazné přesilovce; bůhsuď komu to tady všechno prodávají. U obelisku se s námi dává do řeči místní děda. Vyptává se, odkud jsme. Vzhledem k jeho oblečení a posledním dvěma zbývajícím zubům v puse tipuju, že pojem Evropa geograficky zařadí maximálně tak na úrovni naší galaxie, ale když chce vědět, odkud z Evropy konkrétně, a pak trousí poznámky typu “malá země uprostřed Evropy, 10 milionů lidí”, celkem u nás zaboduje. Pak z něho vypadne, že provázel turisty, hlavně z Evropy, takže má přehled. Kupodivu nejvíce prý míval na prohlídky Holanďánů - asi si jezdí obhlížet, co jim kdysi koloniálně patřilo a o co je nevděčný místní lid vyhlášením samostatnosti připravil.

Monument Nasional

Pár zajímavostí z uličního života v Jakartě, ale obecně se to týká asi většiny měst na Jávě:

Na ulicích je k vidění spousta koček. Některé tady asi žijí divoce, některé možná v blízkých domech a po ulicích se přes den jen poflakují, ale jsou krotké, evidentně uvyklé ruchu ulice i bambilionu lidí procházejících kolem. Místním nevadí, možná je výměnou za deratizaci okolí svých příbytků tolerují i sem tam nakrmí. Jedna taková je asi i maskotem našeho hotelu, protože je většinou vidíme klidně se povalovat na schodišti přímo před hlavním vstupem do hotelu.

Celkem nepřekvapivě je tady, stejně jako na spoustě jiných míst Asie, hlavní dopravní prostředek skútr. Miliony skútrů hučí po ulicích, proplétají se mezi auty naprosto divoce, bez ohledu na jízdní pruhy, směry nebo dokonce chodníky a nacpou se před křižovatkou do naprosté blízkosti stojících aut ze všech stran. Vzhledem k parametrům dopravy a počtu lidí je to ale asi jediná rozumná stategie, jak se dostat rychle z místa na místo.

Skútry, skútry a vzadu ještě skútry

Fenoménem všude po ostrově, kde jsme byli, je dobrovolná organizace dopravy na výjezdech z vedlejších ulic nebo parkovišť krámků kýmkoliv z okolí, kdo si chce trochu přivydělat. Vzhledem k nekonečnému proudu aut a hlavně mopedů valících se kontinuálně po hlavních ulicích je technicky skoro nemožné vyjet z vedlejší cesty nebo parkoviště, kde není semafor, aniž by si řidič mírně počechral plechy a totálně rozmlálil držku. Takže maníci s píšťalkou v puse a někdy praporkem (v noci pak se svítícím klackem) v ruce se snaží zastavovat vozidla na hlavní a umožnit nešťasntíkovi výjezd.

Samozvaný dopravní policista, tenhle ještě bez navigačních pomůcek

Za to jim vyjíždějícící řidičí dávají pár drobných, takže celkem symbióza a výhra pro obě strany. Možná pro všechny tři, když do toho zahrneme i místní samosprávu, která tak má díky lidové tvořivosti o starost míň s financováním stavby semaforů. Odvaha místních maníků s píšťalkami je obdivuhodná. Do toho kontinuálníého proudu aut na ulici by Evropan nevykouknul ani lalůčkem, natož se odvážně vrhal mezi rozjetá vozidla a se zdviženou rukou se za hvizdání píšťalky snažil na chvilku zastasvit provoz.

Zpátky to bereme mastňácky přes Starbucks (malý závan domoviny), ale samozřejmě jen proto, abychom se trochu zchladili z pekla rozpálených ulic… Před hotelem ještě nakoupíme od maníka s pojízdným stánkem s ovocem něco vitamínů. Chlápek vezme igelitovou rukavici (trochu překvapení, když jeden vidí, v jakých podmínkách tady jinak servírují jídlo na ulici), velkou kudlu nebo skoro mačetu a hbitě začne v ruce osekávat kousky ananasu, karamboly a dalších druhů, které jsme schopni jen stěží identifikovat. Jak tou mačetou kmitá, čekám už jen, kdy mu dolů kromě kousků ovoce začnou odpadávat i usekané články prstů, ale evidentně to nedělá poprvé. Než to celé nasype do kelímku a přihodí nějaké saldké omáčky na dochucení, dá nám ještě pár rychle nasekaných kousků ananasu jako bonus na přímou konzumací. Celé to vyjde na zhruba 20 korun. Albert se ještě má se svými ovocnými vaničkami co učit…

Odpoledne se vydáváme pěšky do parku Suropati, kde podle webových průvodců má být skoro oáza klidu uprostřed rušného města a který je údajně i domovem koček. Děti jsou natěšené, což je celkem rychle přejde během přesunu do parku. Co by bylo v Česku otázkou půl hodinky svižné chůze po chodnících, většinou mimo provoz, je tady adventurou spočívající v nepravidelném pohybu vpřed v zástupu, po samém kraji rušné silnice (klasicky s kličkováním mezi stánky, které jsou kolem cest postavené zcela dle libovůle svých majitelů, chodník nechodník) a přebíháním silnic u křižovatek, protože přechodů pro chodce je tady fakt poskrovnu, a když už jsou, tak některé bez semaforu, tedy bez šance na klidné přejití. Cestou míjíme zcela neplánovaně i českou ambasádu - na to, jak je Jakarta velká, mi to přijde jako slušná náhoda. Fotit v okolí ambasády se podle cedulí \240sice nemá, ale kdo by odolal cvaknout si takhle daleko cedulku se závanem domoviny.

Když do parku už skoro po setmění dorazíme, je to kousek zeleně uprostřed rušného kruháče, je kdovíproč zavřený, a jestli v něm nějaké kočky jsou, pak jsou dobře schované. Na cestě vedle parku teda dvě spatříme a už při odchodu pak i jednu na jeho okraji, takže čistě technicky je plán výletu splněn. Ale když to má člověk srovnat s výletem na Kokořín…

Kočka spatřena, průvodci nekecali

Zpátky si chceme stopnout taxíka a dostat se ještě do historického cenra Kota Tua s koloniálními budovami. Po chvíli snažení a nahánění drožkařů se to podaří. Ale odchycený maník lámanou angličtinou vysvětluje, že to jsou sice jen 4 kilometry, ale že to pojede v aktuální dopravě asi 2 hodiny. Zas tak moc teda Kota Tua vidět nemusíme, takže se vydáváme - opět pěšky podél cest - k nákupáku Plaza Indonesia vzdálenému asi kilometr, abychom si v něm dali večeři. Krásný, naleštěný s řadami luxusních obchodů, až to brutálně kontrastuje s uličním životem venku, kterým jsme při cestě sem právě procházeli. Žádný klasický food court se tady ale nekoná, takže nakonec vybíráme jednu z mála rozumně vypadajích restarací (=s nějakým větším výběrem jídla) a objednáváme si. Obsluha je tady o poznání méně usměvavá než na předešlých místech - možná nepůsobíme v našem výletním oblečení dostatečně luxusně, ale jídlo donesou a je skvělé. Smažené houby enoki “vyrůstající” z talíře s vejcem, kukuřicí a zázvorem vypadají na pohled možná zvláštně, ale celé je to chuťově skvělé.

I když je to do hotelu odsun jen necelý kilometr, zbytek výpravy už po večeři odmítá tento přískok absolvovat pěšky, takže voláme taxíka. Čekám, jestli nás na s tou 2minutovou jízdou nepošle rovnou do pekel, ale ochotně souhlasí s odvozem. To ještě netušíme, že z těch 2 minut bude ve výsledku zhruba třičtvrtě hodiny, protože jakartská doprava, protože na jediné křižovatce na cestě drožkař odočil na opačnou stranu a pak se dlouho posouval v zácpě zpět, aby se vrátil do skoro výchozího bodu a dal si to ještě jednou a tentokrát správně (beztak to udělal schválně, dacan jeden…) Protože taxametr počítá i čas, ve výsledku vydělal asi stejně jako kdyby nás vezl na druhý konec téhle megapole.

Na druhý den ráno odcházíme na nedaleké odjezdové místo autobusu, který nás má dopravit do dalšího pobytového místa - Bandungu. Protože je místo v aplikaci pro objednání lístků označeno jen přibližně, očekáváme napínavou pátrací hru s dohledáváním přesného odjezdového bodu, přebíhání z místa na místo apod. Ale ostraha parkoviště velkého administrativního centra, odkud to má jet, nás ochotně zavede na místo, kde minibus odjíždí a co chvíli nás pak chodí informovat, že řidič se šel ještě najíst, takže odjezd za deset minut, že ještě dojídá, takže nástup za pět, nebo že ještě nedorazil, tak ať ještě chvíli vydržíme. Deset minurt zpoždění není na Jávě asi žádná míra, takže trpělivě čekáme, až se dočkáme. Na další zastávce v Jakartě, kde má nabrat zbývající pasažéry, ale nenastupuje nikdo, takže nám pomocí Google Translátoru řidič sděluje, že pojedeme do Bandungu už jen sami, což hlavně děti kvitují s velkým povděkem a radostně se rozvalí na zbývajících sedačkách.

Cesta, která podle appky Traveloka, přes kterou tady většinou bookujeme lístky, měla trvat dvě hodiny, nakonec zabrala více než tři a půl, ale kdo by se něčemu takovému tady divil. V relativní pohodě jsme dojeli do Bandungu na místo podle mapy vzdálené jen 200 metrů od hotelu (to se pozná dobrá práce s mapou zkušeného plánovače při přípravě přesunu…) a vydali se i s bagáží k němu.

Nahrnuli jsme se na recepci, kde nás ale opět slušně odmítli, neb naše rezervace je do Aston Tropicana a oni jsou přece Favehotel. Dva hotely hned vedle sebe, cedule skoro na stejném místě. Nějak tady ty ubytovny na první dobrou nedáváme…

Hotel je krásný, s až luxusně působícím lobby. Ale nastává stejný scénář jako v Singapuru - oba objednané pokoje ještě nejsou připraveny, jsme tu moc brzo, takže dostáváme zatím jen jeden. Nicméně má rozměry obou těch singapurských dohromady, takže jsme s tím naprosto v míru. Navíc na stolku najdeme připravený nádherně vypadají welcome dezert s ručně psaným přivítáním od manažera hotelu. Aston Tropicana si u nás připisuje další kladné body.

Odhazujeme zavazadla a jdeme hledat něco k snědku do okolí. Podobně jako v Jakartě je tady k dispozici hromada pouličních stánků, ale způsob podávání a ostatně i uskladnění navařených výrobků v nás důvěru moc nevzbuzuje a nechceme se ze**at \240krátce po začátku pobytu v Indonésii, takže raději hledáme něco důvěryhodnějšího. Nalézáme v nedalekém obchodním a restauračním centru, kde si dáme opět výběr asijských specialitek a opět je to yummy yummy. Masové knedlíčky s jakoby vyrůstajícímu houbičkami jsou úžasné nejen na pohled.

Při průchodu hotelovým lobby v Astonu si většinou dáváme kávu nebo čaj, děti pak obilné kuličky, které jsou tady nachystány pro volnou konzumaci hostů. Pěkné a příjmené. Když chceme s kávičkou na ještě vyšší level, objednáme si v hotelovém baru capuccino, na které nám barista ze skořice vytvoří logo hotelu. Veškerá obsluha je (a nejen tady) neuvěřitelně usměvavá a příjemná, snaží se - i přes omezenou znalost angličtiny - vždycky pomoct. Se zajištěním řidiče na celý den, s opravou pokojového sejfu nebo se službami u hotelového bazénu. A když už nezabere ani elementární angličtina, přicházejí ke slovu translátory; ty situaci zachrání vždy.

Na ulici nás nejen v Bandungu zdraví a mile se usmějí i úplně cizí (resp. tady místní) lidé, kolem kterých procházíme, a to i když nám zrovna nechtějí nic prodat. Asi tady evropsky / americky vyhlížející lidi nevídají úplně běžně. Pár jich během pochůzek po městě sice potkáváme, ale je to spíše výjimka a ve srovnání třeba s počty Asiatů v českých městech je to hrubý nepoměr.

Domlouváme si na recepci na celý další den pronájem auta i s řidičem - stojí to skoro milion, ale naštěstí jen v místní měně, takže cena pro nás více než příjemná - zhruba patnáct stovek našich peněz. V Praze bychom to zřejmě dali za jednu cestu z letiště někam za OC Šestka…

Anglicky toho sice moc neuměl, ale stejně jako v řadě dalších situací jsme se vždycky domluvili - rukama, pomalou mluvou nebo v nouzi translátorem. Nějak takhle jsme si pžed výjezdem předali i naše naplánované cíle dnešní výpravy.

První zastávkou byla zhruba hodinu jízdy vzdálená sopka Tangkuban Perahu. Poslední větší výbuch ztropila v roce 2019, takže je to stále dost aktivní vulkán. Ahmad nás dovezl na parkoviště kousek od jednoho z kráterů. (Sopka jich má více a indonéská jména všech jsme i po několikerém výkladu fakt nedávali, takže jsme si dva navštívené zjednodušili na zapamatovatelné “ten nahoře” a “ten dole”). Takže u “toho nahoře” se na nás hned po výstupu jako sopeční supi vrhli místní prodejci všemožých cetek. Jdou na to chytře - zprvu nenabízejí nic, ale ochotně ukážou kráter, povykládají o historii, okolí, erupcích, vyfotí rodinku před kráterem ze všech stran, zavedou ještě na tohle místo, pak ještě na támhleto, protože odtamtud je výhled do chřtánu sopky a fotka před ním ještě lepší, a až když evropské nebožáky přivedou zase zpátky na parkoviště, nabídnou za poskytnuté fotografické služby malou pozornost za úplně skvělou cenu. Ta je tak neodolatelná, že se dá několikerým odmítnutím srazit skoro na zlomek původní nabídnuté částky. Na drobné zlomky se nám to tady sice nepovedlo, ale oproti vyvolávací ceně jsme přece jenom ušetřili.

Sopka Tangkuban Perahu

Jeden ze sopečných kráterů, dolů se bohužel kvůli plynům (ne těm našim) nesmí

Od “toho nahoře” jsme se chtěli vydat k “tomu dole”, samozřejmě už samostatně. Ale ouha, dolů se dá jít jen s místním průvodcem. A jeho pronájem stojí, kdo by to byl čekal, další peníze. Takže jenom za zajištění průvodce jsme na kase zacálovali zhruba třetinu denní ceny Ahmada i s autem (karty v těchle nadmořských výškách samozřejmě neberou, takže hotovost začala pomalu docházet). Za záchody se tady taky platí, sice jen doslova drobné, ale vzhledem ke stavu, v jakém byly, bychom si zasloužili nějaké odškodné spíše my. Už jsme pomalu začínali chápat stesky zkušených cestovatelů po Africe, že se místní na bělocha dívají jako na chodící peněženku. Tady je ten dojem ještě podpořen tím, že za podobné atrakce místní lid platí zhruba desetinu toho, co zahraniční návštěvníci. Nevím nevím, jak by se na takovou praxi dívala třeba u nás ČOIka.

Dostali jsme přiděleného průvodce jménem Uca. Milý, hovorný důchodce, ovládající celkem slušně angličtinu (aspoň ve srovnání s řadou jiných místních). Cestou dolů z kopce ke kráteru nám vykládal o sopce, o přírodních zajímavostech okolisté džungle i o životě v blízkých vesnicích. Anglicky (a nejen anglicky) se údajně naučil sám, bez škol. Psát anglicky údajně moc neumí, jen mluvit. Když slyšel, že nějak ovládáme i základy němčiny, přepnul plynule do ní a několik dalších informací poskytnul německy. Ostatní procházející návštěvníky přírodního parku zdravil a několik slov s nimi vždy prohodil jejich jazykem - arabsky, korejsky i čínsky. Na to, že podle svých slov nikdy nebyl ani v relativně nedaleké Jakartě, protože to je drahé, a že údajně nemá ani mobil, protože je drahý, předvedl se svým jazykovým samostudiem celkem impresivní výkon.

Uca sestupuje ke kráteru, s námi v zádech

Na to, že údajně nemá ani mobil, vystřihnul Uca na iPhonu vertikální panorama na první dobrou

Po zhruba půlhodině chůzce jsme došli k “tomu spodnímu” kráteru (oficiálně se teda jmenuje Kawah Domas). Přesněji do oblasti, která po jeho posledním výbuchu někdy v 19. století zbyla. Hromady kamení a mezi nimi několik jezírek s poměrně teplou vodou, údajně od zhruba 40 do více jak 100 stupňů. A tady lokální atrakce - místní ženy poskytují, samozřejmě za další úplatu, masáž a zábal nohou do léčivého sopečného bahna. Soňa ukecává první nastřelenou cenu a domlouvá masáž pro sebe i Amču najednou za jednu částku. Pak si všichni vycácháme nohy v jednom z jezírek, společně s nějakou veselou partou Jihokorejců, kteří se s námi ochotně fotí. Všechny moje fotky s nimi navíc hned chce jeden z nich poslat na svůj iPhone. Celkem nestandardní zážitek, stát po kolena v sopečné bahnité vodě a řešit s Korejcem výměnu fotek přes Airdrop…

žen léčivého sopečného bahna. Soňa ukecává první nastřelenou cenu a domlouvá masáž pro sebe i Amču najednou za jednu částku. Holky se usmívají a užívají si péče místních sopečných masérek. Pak si všichni vycácháme nohy v jednom z jezírek, společně s veselou partou Jihokorejců, kteří se s námi ochotně fotí. Všechny moje fotky s nimi navíc hned chce vůdce jejich skupinky poslat na svůj iPhone. Celkem nestandardní zážitek, stát po kolena v sopečné bahnité vodě a řešit s Korejcem výměnu fotek přes Airdrop…

Česko-korejská družba

Vejce (v černých pytlících) na vulkánový způsob

Po teplovodních radovánkách nás Uca vede (naštestí ne po stejné cestě zpět do prudkého kopce), zase místními lesy, ke spodnímu parkovišti, kam mezitím Ahmad i s Toyotou přejel, a opět vykládá zajímavosti o místních kapradinách, houbách nebo opicích žijících v džungli okolo. Pro nás celkem příjemný bonus k jinak povinnému doprovodu.

Místní vilka 1+0+slípky

Na konci se s ním rozloučíme, Uca ještě dětem popřeje, ať se jim dostane dobrého vzdělání (a vzhledem ke svému životnímu příběhu to od něj nezní jako plochá fráze). Protože rupie nám na horní stanici vysvištěly z peněženky takřka po jánošíkovsku skoro všechny, necháváme Ucovi jako osobní poděkování a na přilepšenou nějaké zbylé dolary a jedeme s Ahmadem zpátky do údolí.

Druhou zastávku jsme naplánovali v centru výroby Kopi Luwak - proslulé to cibetkové kávy, ve vesnici Cikole u Lembangu. Ahmad nás veze uličkami, kde by si člověk i při pěším průchodu skoro odřel ramena, ale tváří se, že ví, kam jedeme. A mezi malými domky, v místě, kde bychom něco takového rozhodně nečekali, zastavuje u dohodnuté manufaktury. Jsme tady jedinými návštěvníky; ujímá se nás hovorný a velice příjemně působící průvodce. Popisuje celý proces výroby Kopi Luwak, od cibetek a složení jejich přesně plánovaného jídelníčku, přes praní zrnek, odslupkování, třídění až po pražení.

Dokonce i cibetku dostanou děti do rukou na krátké pochování. Jak se od průvodce dozvídáme, tahle konkrétní je jeho domácí mazlík. Mile působící zvířátko s očními bulvami vykulenými hodně před zbytkem hlavy. Vykulenějšího pohledu byl schopen snad jen Babiš po volbách… Jak se dozvídáme, klec tady v centru má jen jako dočasný příbytek (ta cibetka, ne průvodce), aby nekontrolovaně nepobíhala sem a tam, ale večer si ji bere s sebou domů. Druhý, větší exemplář téhle šelmičky spatříme volně odpočívat pod rostlinami kávovníku přímo uprostřed centra - tahle asi nikam nezdrhá. Zbytek cibetek pospává někde v zákulisí, protože jsou to převážně noční tvorové.

Projekt výroby kávy v místním centru nazývá průvodce pilotním projektem s pevně stanovenou produkcí - 100 kg kávy ročně, údajně nikdy víc. Vyzkoušíme si ruční proces loupání i třídění zrnek od slupek (do zručnosti průvodce máme samozřejmě dost daleko).

A nakonec přichází zlatý hřeb programu - můžeme ochutnat Kopi Luwak v několika úpravách, které v centru připravují. Jak klasickou, čistou kávu, tak i lehce doslazenou směs “Stamina” se zázvorem. Jak to divně zní, o to lépe to chutná - Stamina s příměsí zázvoru je překvapivě dobrá. Co dobrá, přímo skvělá. \240Kupujeme několik různých balení pro dosažení podobně extatického zážitku i v domácím prostředí (a zbytek výletu je budeme muset tahat s sebou) a necháme v centru vzkaz na nástěnku, kam návštěvníci z různých koutů světa píšou ve své mateřštině poděkování a své dojmy z návštěvy. Poslední předchozí český vzkaz na tomhle analogovém Facebooku je od Lucie a Alexe z doby ještě před pandemií, takže jsme dost možná první Češi v centru po několika letech.

Čistý Luwak i Luwak se zázvorem

Třetí a poslední zastávku jsme naplánovali na čajové plantáži, trochu mimo hlavní trasu zpět do Bandungu. Vybrali jsme ji jen podle mapy, v domnění, že kde je na ní souvislá čára, vede i cesta. Pravda, nějaká cesta k ní vedla, ale i rozflákaná česká čtyřka je proti ní totálně vyhlazený závodní okruh. Ahmad se statečně pral s volantem, vyhýbal se těm největším kamenům na štrece, která svým povrchem připomínala spíše čerstvě prokácený prales, a možná nás v duchu proklel až do třetího kolene. Ale po zhruba třech kilomterech brutálně roztřepané jízdy do kopce jsme dorazili na místo, které Ahmadovi vyskočilo v navigaci jako požadovaná plantáž Sukawana. Nedaleko sice byla malinká vesnice, kterou jsme projeli, ale jinak to tady vypadalo zcela opuštěně. Plantáže čajovníků nicméně krásné a fotogenické. Vytahuju dron, abychom pořídili i pár záběrů z výšky a mohli se pokochat i celkovým pohledem na plantáže.

Doufali jsme, že zpáteční cestu vezmeme někam dále v původním směru a už jen kousek po tomhle přírodním tankodromu, než najedeme na hladký asfalt, ale Ahmed to otočil zpátky cestou, kterou jsme přijeli. Tady jsme ocenili, že dnešní trasu jedeme poloteréňákem a ne městkým autem, i když o profilu naší trasy nemohl mít hotel ani řidič předem tušení. I tak jsem čekal, že po dojetí dostaneme vedle pronájmu auta k úhradě i novou sadu pneumatik. Ale aspoň jsme viděli, na jakých místech (a s jakou dojezdností) mohou lidé na Jávě žít. Kupodivu bylo ve vesničce zaparkovaných pár aut, samozřejmě i hafo mopedů, jejichž tlumiče a gumy tady ale snad nemůžou mít životnost více jak pár měsíců. K tomu otevřené krámky s jídlem a nápoji na hlavní (protože úplně jediné) “cestě”, pokud se tady dá takový termín vůbec použít. Sloužit můžou jen místním; do těchto míst snad zahraniční návštěvníci běžně ani nezavítají.

Po projetí téhle skoro off-road vložky jsme se, už po běžných silnicích, dostali zpátky do Bandungu a na hotel. Ahmad od nás dostal nějaké dýško navíc za protrpěnou psychickou újmu, uctivě poděkoval s dotekem svazku bankovek na čelo (asi místní vyšší level vyjádření vděčnosti). Nové gumy kupodivu uhradit nechtěl a my jsme mohli vplout zpátky do luxusu hotelu.

Další den si vyhrazujeme na prolezení města nebo aspoň jeho části. Odjezd vlakem do Yogyakarty máme naplánovaný až na pozdní odpoledne, takže času je dost. Nabereme azimut směr centrum s geologickým muzeem a za chvíli se už proplétáme úzkými uličkami nějakého místního poloslumu, kde společenská elita Bandungu určitě nebydlí. Je tady celkem rušno, pro místní jsme vítaná atrakce na zpestření dne. Usmívají se a zdraví, ale jediní, kdo se s námi dají sami do řeči, jsou místní děti. Ty z cizáků ostych nemají, navíc aspoň jednoduchou angličtinu ovládají ze školy, tak se nás aspoň můžou zvědavě vyptávat, odkud jsme to k nim dorazili.

Prošli jsme pak část, která je zřejmě centrem Bandungu s budovami místních úřadů a některými hotely, ale nic zas tak moc zajímavého na koukání nenabízí. Geologické muzeum je navíc zavřené, takže děti vezmou zavděk aspoň kočkou s koťaty, které se před muzeem povalují a zřejmě ho hlídají proti narušitelům.

Projdeme zpátky část města - opět většinou po krajích silnic, s kličkováním mezi stánky s občerstvením a s adrenalinovým přecházením nebo spíš přebíháním cest - až do jednoho z mallů na pozdní oběd.

Asi pocta místním plynárenským závodům

Pak chvilky improvizace při shánění taxíka na odvoz zpátky na hotel pro odloženou bagáž a domluveným hotelovým odvozem (tentokrát už bez Ahmeda) na nádraží na odjezd směr Yogyakarta.

Na nádraží se pro vstup do odjezdové zóny tisknou boarding pasy jako do letadla. Je to ale až nechutně snadné - v mobilní aplikaci, kterou jsme lístky předem kupovali, se jen rozsvítí QR kód rezervace, na displeji samoobslužného kiosku se potvrdí počet tisknutých vstupenek a už to z něj padá ven. Při průchodu k vlaku proběhne jen sken QR kódu na vstupence a hurá do vagónu.

Máme do vlaku místního dopravce KAI koupenou třídu Executive - nebyla zas o tolik dražší než běžná Economy, ale jak zjistíme od místních následně, je výrazně pohodlnější. Polohovatelné sedačky, zásuvky na dobíjení mobilů nebo tabletů, pro každého cestujícího deka na přikrytí, palubní wifi, rozvoz jídla a pití po vagonech atd. Zhruba jako v lepších vlacích u nás. Komfort sedaček a dobíjení při 6hodinové cestě se hodí.

Po půlnoci jsme v Yogyakartě a po odchycení taxikáře před nádražím se necháváme odvézt na objednaný hotel.

V atriu je stálá výstavka veteránů, převážně evropských značek, a to jak motorek, tak i aut. Majitel hotelu zřejmě bude skalní autista. Působí to na hotel trochu nezvykle, ale rozhodně zajímavě.

Minimálně jednu nevýhodu ale hotely v téhle (a možná nejen téhle) části ostrova mají. A to neskutečně časné krákorání muezínů, pěkně do tlampačů, aby se to neslo spícím městem a o zážitek z ranních modliteb v mešitách náhodou nepřišli ani zahraniční návštěvníci. Hejkalové začánají svou produkci klidně před pátou ráno. To ti lidi tady tvl chodí spát v osm, aby už v pět ráno mohli naklusat do mešity? Naštěstí jsme vybaveni špunty do uší, které tuhle poměrně nasírací lokální zvláštnost řeší.

Další specialitkou - asi jen tohoto hotelu - je, že nás po deváté upozorňují z restaurace hotelovým telefonem, že jsme se ještě nedostavili na snídani, a ta že končí v deset. Jsme sem dojeli po půlnoci, tak asi těžko nebudeme u kávovaru o půl sedmé, neasi. Ale zážitek ze snídaní tuhle mírně buzerační péči hotelu pohodlně přebíjí. Asijská i evropská jídla, kam se podíváš, snad na desíti různých stanovišťích, včetně venkovních. Rýže bílá i smažená, tofu, tempeh, zelenina, černá vejce, smažené kousky kuřete i \240ryb, hafo nudlí, rýžová kaše, třistadvacetpět druhů sladkých zákusků, polívky, kari omáčky, čerstvé ovoce, křupavé palačinky, a to jsme teprve někde v půlce stanovišť. Řadu dalších věcí nedokážeme ani s popisnými cedulkami pořádně identifikovat. Venku na zahradě si člověk může vybrat nudle, namíchat vlastní směsku zeleninových přísad a slečna v šátku mu během chvilky uvaří nudlovou polívku s vývarem, něco jako u nás příprava polívek Pho v asijských restauracích.

Na první pohled nebo poslech pro našince trochu nezvyk, dávat si na snídani to, co si objedná spíše na oběd nebo večeři, ale v Asii běžné - potkali jsme se s tím na Taiwanu i v Japonsku. Navíc skoro všechno je to tady chuťově skvělé, takže evropské manýry stranou a vyzkoušet toho co možná nejvíc.

První den vyrážíme do chrámu Prambanan, východně od Jogji. Slečna z recepce nám přes appku zajistí místního řidiče, který se stane našim souputníkem i pro další tři dny. Bydlí kousek od hotelu, takže se přes WhatsApp v dalších dnech vždy krátce domluvíme, v kolik a kam, a během chvilky dojíždí.

Prambanan je jeden ze dvou nejproslulejších a nejnavštěvovanějších chrámů na Javě, pokud ne v celé Indonésii. Je hinduistický a sestávající z několika nebo opticky možná až mnoha špičatých věží různých rozměrů a velikostí, ale u všech s velmi bohatou výzdobou. Kolem chrámu veliký rozlehlý park s nezbytnou dávkou stánků, prodejců suvenýrů, atrakcí a služeb, dokonce i jakousi minizoo s několika druhý zvířat tu zřídili.

Odpoledne a večer strávíme chozením po okolí hotelů, hledáním něčeho k snědku. Podle mapy nedaleký food court už v tuto hodinu nepremává, navíc do našeho typického food courtu má teda fakt daleko. Jde spíše o volně ložený shluk pouličních stánků, které přes den zřejmě těží z přítomnosti nenáročných hostů nedalekého výstaviště. Ani v dalších uličkách nenalézáme nic, co by nás přimělo jídlo si objednat (stánků je tady teda přehršel, ale jsou to ty klasické indonéské pouliční kárky, ze kterého provozovatelé nabízejí většinou už kdesi předpřipravená jídla a tady jen ohřátá jídla. Z minulých asijských výprav \240nemáme na ulici obecně problém se stravovat, ale tady je to někdy teda trochu jiný level. Když vidíme prodavače umývat nádobí i příbory po hostech v lavoru rovnou na ulici vedle stánku, všechno dohromady pěkně vyčáchat v jedné vodě společně se zbytky jídla, není to zrovna ten styl gastra, nad kterým by Zdenda Pohlreich uznale zamručel…

Končíme nakonec v restauraci v hotelu. Nabídka je široká, jídlo tradičně skvělé, i když tady vzhledem k úrovni hotelu asi čtyřnásobně dražší než venku v pouličních restauracích nebo dokonce v těch dvoukolových uličních výdejnách. Čtyři večeře i s pitím nás vyšly v přepočtu na nějakých osm stovek českých, což je ve srovnání s domovinou pořád dobrá cena, ale v malé místní restauraci se dá najíst (a dobře) klidně za čtvrtinu.

Klasicky je nám přidělený průvodce, asi abychom divoce nepobíhali po parku nebo samotném chrámu (tady je naštěstí a na rozdíl od sopky Tangkuban Perahu chlápek už v ceně vstupného), ale během hodinky a půl prohlídky nám dá dobrý vhled do historie chrámu, příběhu jeho znovuobjevení i vztahu k místním tradicím. Na fotkách působí možná ještě rozlehleji než v reálu, ale hromada (uspořádaného) kamení je to obrovská, to zase jo. Ve zdech vysochané budhistické příběhy, deset úrovní s různými významy a pod samotným vrcholem (kam nikoho stejně nepustí - to už je údajně boží úroveň) nějakých sedmdesát stup, které v sobě ukrývají sochy Budhy. Celé je to celkem impresivní. Aby ne, když to údajně stavěli sto let…

Na konci pak povinné tržiště se suvenýry, jídlem, oblečením, hračkami. Stovky stánků narvaných na ploše nějakého hektaru, kterým musí návštěvník projít, aby se dostal z areálu chrámu ven. Když jsme přicházeli, už nás obletovali prodejci suvenýrů. Slova “maybe later” jejich snahy ukončila; měli jsme za to, že nadobro. Ještě za námi jeden volal “remember, my name is Pepi”, jako kdybychom se k němu snad ještě měli u vstupu dobrovolně vracet. Ale Pepi je liška podšitá - během naší prohlídky chrámu přeběhnul na druhou stranu areálu a na výlezu z tržiště už na nás čekal se svou nabídkou modýlků stup, jak jinak než samozřejmě za tu úplně nejvíc nejlepší cenu. Tak kamenný zvon jsme od něj nakonec nepořídili, ale za pár šestáků jsme koupili aspoň magnetku do sbírky a Vítkovi potom ještě malou káču, která po roztočení vydává prazvláštní zvuky. Za patnáct korun radosti kopec.

Po Borobuduru přejíždíme pod sopku Merapi na další adventuru. Dá se tady pronajmout terénňák i s řidičem pro projetí některého z okruhů, které přibližují ne vždycky veselé soužití místních se sopkou. Nasedáme do jeepu, který vypadá, že ho nechala americká armáda ve Vietnamu ještě v padesátých letech, dostáváme nefalšované vojenské přilby (jak zjistíme, v tomhle kostitřasu se fakt hodí) a už s námi řidič vyráží do terénu. Projede s námi přírodní polygon s prudkými sjezdy, výjezdy i zatáčkami, kde máme co dělat, abychom z toho gazíku nevylítli ven. Ale Vítek je naprosto nadšený.

Pak nás zaveze do muzea upraveného z jednoho ze sopkou zničených domů, kde jsou vidět následky erupcí Merapi v minulých letech - poničeně a teplem seškvařené předměty, spálené okenní rámy, fotky tekoucí lávy i uhynulých zvířat, která už nemohla být před erupcí evakuována. Celkově to působí dost mrazivě a možná až tady si člověk naplno uvědomí, co je taková erupce za pekelnou sílu. Poslední velký výbuch tady nastal v roce 2019 (menší pak i později, zatím naposledy letos na jaře), takže klid v oblasti nebudou mít místní asi ještě dlouho.

Ostatně další zastávka přibližuje, jaké nouzové možnosti při minulých erupcích vesničané měli - řidič nás zavezl k podzemnímu bunkru, který sloužil k nouzovému ukrytí před přímými následky výbuchu. Bohužel i tady údajně umírali lidé - před samotnou lávou je kryt sice ochránil, ale i přes silné kovové dveře je pak zahubil horký vzduch.

Vylezeme ještě kus do kopce blíže k sopce a po chvíli mezi mraky uvidíme její vrchol - tyčí se až nečekaně výrazně nad okolí, takže když ze sopouchu při erupcích lítaly ven vnitřnosti Země, musel to tady být fakt bugr. Při prohlížení koryta, kterým tekl nejširší proud lávy, nás průvodce na jedné ze zastávek překvapí sdělením, že někde pod nohama máme v hloubce několika metrů lávou zalité dvě původní farmy.

Vrcholek sopky je ta nevýrazná špička skoro uprostřed obrázku

Někde tady pod námi jsou lávou zalité domy a farmy

Večer se ještě necháme zavézt do centra Jogji (už jsme tady přece jen nějaký ten den, tak můžeme to pětimilonové městečko mazácky nazývat stejně jako místní) a procházíme si Malioboro - takovou indonéskou obdobu newyorské páté avenue. Akorát tady obchůdky Applu, Bvlgari, Luise Vuittona, nebo Manolo Blahnika nahrazují krámky s levným oblečením nebo jídlem a samozřejmě nemůžou chybět tradiční pouliční vařiči Satay Ayamu (opečené kuřecí kousky napíchnuté na špejli, které tady vidíme po ulicích všude) i nejrůznějších dalších variancí smažených mas nebo přímo na ulici připravované čaje a kávy. Je to na indonéské poměry celkem pěkně řešený bulvár, kde se večer zastaví automobilová doprava, aby se po ulici mohly prohánět koni tažené vozíky nebo procházet lidé.

Hledáme místo na sednutí si k večeři, ale kupodivu ani proslulá Malioboro nenabízí v této části nějakou standardnější restauraci s dostatečnou pestrostí jídla. Končíme proto na malém tržišti vedle jednoho z nákupních center (do Westfieldu Chodov tady ale místní nákupáky přece jen nějaký kousek mají) a u stánku, kde jídlo ještě vypadá jakž takž slušně připravované, si objednáváme večeři. Dáme na doporučení místní veselé dámy, která do sebe láduje směs pečené rýže, masového vývaru, vejce a nějaké zeleniny a vztyčeným palcem ukazuje, jak je to skvělé. Možná najatá volavka u stánku, možná opravdu pravidelná návštěvnice, ale za chvíli ji dáváme za pravdu, že je to skvělé. Ochotně se s námi dává do řeči a fotí si nás i sebe s námi. Vyfotit se s námi ostatně chce i rodinka sedící na malých stánkových židličkách hned vedle mě. I tady jsme zřejmě pro místní tak trochu atrakce a selfíčko s námi chtějí i na spoustě jiných míst. Řešit s nimi GDRP tady asi moc smysl nemá, tak jim rádi vyhovíme.

Před odjezdem si ještě kupujeme kokosák, který nám prodavačka v obchůdku hbitě osekala, přihodila brčka na vysrknutí kokosové vody a vyškrábala dužninu.

Odpoledne si užíváme skvělé kávy ve stínu stromů v zahradní části restaurace u bazénu. A večer vyrážíme na večerní degustaci nějakých dalších specialitek a kávy do Ekstens coffee - na místní poměry krásně řešené kavárny a restaurace kousek od hotelu (zasloužit si tady jídlo a kafčo pro nás opět znamená kličkovanou mezi stánky, mopedy a auty po krajích silnic a nesouvislých kouscích té místní parodie na chodník. Mimo nepřekvapivě skvělého jídla, hutných ovocných smoothie i klasické teplé kávy (taky skvělé) zkoušíme i studené kafe s plátkem citronu. Zvláštní kombinace, ale příjemně osvěžující.

Takhle se loučí s odjíždějícím vlakem osádka peronu. Jeden z toho má až takový divný pocit…

Tahle slečna nám zajistila odvoz z Mojokerta do Malangu

Těch 80 km do Malangu je tady i s využitm rychlostních cest a průjezdy přes městečka a vesnice záležitostí na více jak 2 hodiny, ale jsme rádi, že vůbec jedeme. Celá cesta nakonec stojí přes půl milionu rupií, zhruba 900 v českých, což je pořád na tu štreku velmi dobrá cena.

Malang nás přivítá už po setmění a protože nechceme hodovat v hotelové restauraci, hledáme podle Google map nějakou tradičnější v okolí. Kousek od hotelu jedna taková je, sice úplně prázdná, což je trochu podezřelé, ale podle hodnocení map strýčka Googla by tu měli vařit celkem dobře. Vybírat z lístku musíme s překladačem v ruce, protože anglickou nabídku tu jaksi nevedou, tak jsme trochu napnutí, co to vlastně na talíři najdeme, ale jídlo je dobré. Za večeři pro čtyři necháme, včetně pití, nějaké v přepočtu dvě stovky českých; kde se za to doma takhle najíme…

Druhý den si necháváme na prohlídku města. Vyrazíme do prvních naplánovaných bodů pěšky, ale protože další místa v itineráři jsou už trochu vzdálenější \240a doprava jak jinak než velmi rušná, řešíme další přesun už Grabem. Ovládání v apce a objednávka jízdy v podstatě stejná jako u Uberu. Ceny za několikakilometrovou jízdu v délce typicky 15-20 minut se pohybují kolem 30-40 českých kaček, takže na krátké přískoky po městě, kde nechceme cíleně vychutnávat ruch města a uliční život při pěší chůzi, je to ideální prostředek přesunu. Ve většině případů nečekáme více jak 3 minuty; řidičů tady pro Grab jezdí fakt hodně, takže prakticky vždycky je v blízkém okolí nějaký, který je ochotný nás nabrat. Když u jednoho takového vyskočí v apce cena zhruba 3kilometrové jízdy 6 tisíc rupií (což je závratných 9 korun), zaokrouhluju to hodně nahoru, aby řidič vydělal aspoň něco. V Česku bychom za tu částku tak možná jen rychle nakoukli do interiéru drožky a zase rychle ven…

Zajímá nás mimo jiné část Malangu zvaná Jodipan - kdysi chudý slum, dneska možná jen o trochu méně chudý slum, který se proslavil svými různobarevnými domy. Obyvatelé zkrátka chtěli přitáhnout pozornost návštěvníků něčím netradičním, takže natřeli celé své domy, včetně střech, různými barvami. I když ta už za léta trochu oprýskala, pořád je to zajímavá podívaná na tuhle “rainbow village”, hlavně shora ze silničního mostu, kde různobarevnost celé malé čtvrti dobře vynikne. Navíc hned na druhé straně cesty je “blue village”, kde se zase rozhodli natřít všechny domy a domky namodro. Asi nějaká rivalita místních oddílů.

Rainbow Village

A Blue Village

Relativně rovná asfaltka se navíc po hodině a něco jízdy začne prudce zvedat do kopců a následně se změní v nefalšovaný otevřený terén. Kvůli tmě toho v okolí moc nevidíme, jen že jedeme po nějaké ne moc uhlazené široké, zřejmě písčité stepi. Kolem nás protínají tmu světla desítek dalších podobných terénňáků, které se i ve tmě valí po té stepi směrem k Bromu. Třepatura trvala celkem dvě a půl hodiny, než jsme na vyhlídkovém místě vystoupili. Kolem úzké silnice parkují už ne desítky, ale stovky aut, drtivě převažují Toyoty LandCruisery. Po zhruba půlhodině čekání u čaje a teplé čokolády v malé jakože restauraci kousek pod vrcholem kopce zvaného KingKong Hill vyrážíme na vyhlídkové místo sledovat východ slunce a postupné objevování se Mt. Bromo, které máme (ted’ to ale ještě nevíme) nějaké 3 kilometry před sebou. Teplota je v této výšce a denní době jen pár stupňů nad nulou, takže jsme patřičně vybaveni teplým oblečením.

Kolem nás další dychtiví zvědavci, kteří obsadili vyhlídkové plošiny, kopečky a cesty a společně čekáme na první paprsky ranního slunce. Scéna začíná pomalu světlat a my vidíme nádhernou scenérii sopečných kuželů postupně se vynořujících ze tmy i z pásů nízké oblačnosti. Asi nejkrásnější východ slunce, jaký jsme viděli.

Když se - už za plného denního světla - dost vynakocháme, směřujeme k našemu autu i dospávajícímu řidiči a spouštíme se v dlouhé šňůře aut dolů z kopce. Je tady údajně zhruba 1500 terénňáků (Indonésané mají dneska navíc oslavu dne nezávislosti, tak se to možná někteří rozhodli uvědoměle oslavit na jednom z nejzajímavějších míst ostrova), a cesta dolů tak jde výrazně pomaleji než noční výjezd nahoru. Cestou aspoň máme čas zahlédnout skupinku opic, která se zřejmě přišla podívat na tu šňůru auťáků.

Yudi zastavuje dole pod kopci na té rozlehlé planině, kterou jsme se drkocali v noci, a vypouští nás na prohlídku kráteru Broma. Musíme přes planinu v jemném šedém sopečném písku projít zhruba třičtvtě kilometru a pak se začneme zvedat do prudkého kopce (naštěstí se schodištěm) ke kráteru.

Lenivějším typům poutníků cestu přes planinu, případně až do půl kopce, zjednodušují koníci, kteří tady se svými majiteli převážejí lidi sem a tam. Zadarmo a z čirého altruismu to samozřejmě nedělají. My volíme dopravu pěškobusem a za půl hodinku neskutečně prašné cesty, kde vytahuju i roušku, stojíme na samotném okraji kráteru a čučíme dolů z prudkého kopce přímo do sopouchu. Z něj neustále uniká pára, dole jsou vidět žluté plochy pokryté sírou. Smrad musí být dole teda pekelný, ale vítr ho zřejmě nese na druhou stranu od nás, nahoře necítíme. Na druhé straně srázu, směrem k planině, jsou krásně vidět výrazné ztuhlé potoky lávy, když se tudy naposledy valila dolů.

S Amčou se vydáváme ještě výše po samém okraji kráteru pro jiný pohled a další fotky. I to původně jen ne úplně souvislé a chatrně vypadající zábradlí po chvíli končí a místo něj dál pokračuje… nic. Velký krok napravo a člověk se koulí dolů do sopouchu, velký krok doleva a jede po prdeli dolů po kopci ztuhlé lávy. Který inspektorát bezpečnosti chůze jim to tady schválil, je pro nás teda záhada. \240 \240

Cestou zpátky do Malangu se zastavujeme ještě u vodopádu Coban Pelangi. Musíme k němu dojít zhruba kilometr stezkou z celkem prudkého kopce dolů, ale výhled stojí za to. Koukáme v oparu z vodní tříště zespodu na vodopád padající z okolní zelené džungle; obrovský kontrast s vyprahlostí předchozí zastávky. Pod vodopádem se se mnou dává do řeči teenager z malé skupinky, která sestupovala s námi. Anglicky umí o něco lépe než místní generace jeho rodičů, ale nevypadá, že by geograficky zařadil aspoň Evropu, natož Česko. V zeměpise jsou zase ti jejich rodiče a prarodiče, jak jsme zatím měli možnost poznat, o něco lepší.

V Surabayi na nádraží objednávéme přes Grab auto katergorie XL, aby náhodou nedojel nějaký místní nadšenec se Smartem, do kterého bychom nenasoukali naše batohy. Maník, který nás za 5 minut vyzvedává, je celkem hovorný, tak si popovídáme o městě, Jávě obecně i jeho taxikaření. Stejně jako naši předchozéí řidiči, i tenhle se už věnuje jen ježdění; zřejmě se tím tady dá celkem uživit. Vyklopí nás před objednaným hotelem, který na svých pět hvězd stál - ve srovnání třeba s domovinou - celkem směšnou sumu, kolem 3 tisíc za dva pokoje, 4 lidi a se snídaní narvrch. Vybavený je ale adekvátně své úrovni.

Jedním z lákadel pro nás bylo i navazující obchodní centrum Ciputra World Mall, kam vyrážíme po ubytování. Je sice moderní a rozlehlé, ale ani slovo poloprázdné úplně nevystihuje realitu. Obchodů tu celkově málo není, ale daleko více ploch vidíme neobsazených, někde jsou to celé dlouhé řady prázdných obchodních jednotek zabírající třeba dvě třetiny příslušného patra. Asi místní soudruzi trochu přepálili svou velkorysost při plánování prostor a přecenili počet prodejců ochotných platit tady nájem.

Na jídlo tady moc možností nenacházíme, takže hledáme nějaký další mall v dojezdové vzdálenosti, s přesunem opět Grabem zprostředkovaným řidičem - to tady funguje fakt dobře. V druhém nákupáku už najdeme i dost možností k jídlu a po delším vybírání nakonec skončíme v japonské restauraci s talířky na pásu. Špatné to není, ale už jsme teda jedli i lepší sushi.

Večer si jdeme užít na hotelu druhé lákadlo - střešní infinity pool. Je sice už tma, ale střecha je krásně osvtělená a hlavně máme bazén i přilehlou vířivku sami pro sebe. V bazénu si vychutnáváme pohled přes okraj skoro těsně u stěny celého mrakodrapu na rozsvícenou dvoumilionovou Surabayu. Krásná tečka za naším dvoutýdenním putováním celou Jávou.

Zase automatizované kontroly pasů a nezbytných Singapore Arrival Cards na turniketech

Odpoledne vyrážím na průzkum mallů s elektronikou. \240Nedaleký Sim Lim Square překvapuje svými pěti patry doslova narvanými krámky s novými i repasovanými počítači, mobily, kabely, nabíječkami, hrami, příslušenstvím pro počítače a mobily, součástkami, větráky, nejrůznějšími blikátky a hromadou dalšího bastlířského vybavení. Neskutečná palba věcí, ale nemůžu tu strávit celý den.

Pokračuju do Mariny obhlídnout ještě vnitřní záliv a podívat se na sochu Singapur mého maskota - Merliona; napůl ryby, napůl lva. Ten pro potěchu návštěvníků chrlí vodu do zálivu. S přicházejícím setměním se začíná díky nasvícení vylupovat ze tmy a vůbec celá marina i ikonické trojmrakodrapí je ve tmě krásně nasvětlené.

Nesmí samozřejmě chybět povinná zastávka v Apple storu, přímo na hladině mariny v kulovité budově, která je svým spodním patrem propojená s vedlejším nákupákem Shoppes at the Marina Bay Sands.

Water Apple store

Nad tím vším se tyčí kancelářské mrakodrapy se svítícími logy vehlasných bank, pojišťoven a dalších korporací. Celá oblast kolem vody působí velice příjemným dojmem směsice volnosti, odpočinku a luxusu, tak rád zařazuju ještě jednu sadu fotek z téhle oblasti.

Oběd dáváme ve zřejmě čínské restauraci (jedne z mála, kde se dalo rozumně sednout, jinak do restaurací v tento den vyrazil snad celý Singapur…) a objednáváme si vybrané chody z obrázkového jídeláku. Úplně ale neodhadneme velikosti porcí, protože moji Medium polévku s nudlemi a mořskými plody přinesou v hrnci, který by stačil pro nakrmení celého autobusového zájezdu. S otatními - byť o něco menšími - porcemi je to podobně.

Odkoulíme se pak odpoledne na hotel pro uložené bágly a zpátky přes celé město s několika přestupy na podzemce až na letiště). Tam si chceme mimo jiné ještě projít Jewel - úžasně řešený dóm, navazující na terminál 1, který kromě kupy zeleně nabízí i údajně nejvyšší vnitřní vodopád na světě. Je tu kvůli vodě a vegetaci trochu dusno, ale ten pohled stojí za to.

Pak už jen cca osmihodinový přelet do Dauhá, kde obchody na letišti nezavírají snad nikdy, pak dalších šest hodin do Prahy, tam vyzvednout na parkovišti odložené auto a hurá - už vstříc všednějším dnům - do Brna.