Jsme tady skoro sami, protože ostatní to většinou mají jen na přespání po příletu. My si to tady můžeme užít a stojí to za to. Nikde nezůstaneme jen jednu noc, nechceme to mít jak z rychlíku. Radši míň míst, ale v klidu a pohodě. Cestou z letiště taxikář zastavil u paní s mačetou, co prodávala čerstvý kokosový ořechy, bez kokosu, ale se spoustou šťávy, prý srilanský redbull, a ten byl potřeba po tom dlouhým letu.

Máme tady 3 psy, patří angličance, co tady bydlí vedle ve vile.

Naše první snídaně na Srí Lance je i trochu anglická. Jedli jsme jí u řeky, kde zrovna plavali dva obrovský varani. Kdyby neměli malou hlavu, vypadali v tý vodě jak krokodýli. Potom ještě talíř ovoce a paní jsme řekli, že zítra už nám stačí poloviční porce, to se nedalo sníst.

Včera k večeru jsme se šli podívat na místní pláž (obrovská, ale nijak hezká) a pak na pizzu (podle Alexe lepší než většina v Praze), zpátky do hotelu tuktukem, protože už byla tma a cesta po silnici, kde po nás koukali, docela kousek. A Alex navíc konečně už chtěl ten tuktuk vyzkoušet.

Náš hotel v Negombo

Pan recepční Alexovi viděl na očích, že si potřebuje sednout za řidítka..

Tak to byl adrenalin. Už dva měsíce mám koupenou docela drahou rezervaci na vlak z Colomba do Kandy, protože jsem někde vyčetla (teď už vím, že je to blbost) že bez toho se do něj člověk nedostane, a málo chybělo, aby nám ujel..nějak jsem si vůbec neuvědomovala, jak daleko musíme na nádraží v Colombu jet. Za tu hodinu a půl v taxíku jsem se vystresovala na půl roku dopředu. Každopádně jízda ucpanýma ulicema Colomba, kde se pretlačujou tuktuky s autobusama a ulice vypadají trochu jako v pekle, byla zážitek. Na nádraží jsem si ještě na mojí rezervaci musela vyzvednout jízdenky, byla jsem odhodlaná jít rovnou k okýnku a předběhnout celou frontu. Druhej pán co byl na řadě mě pustil a už jsme běželi na nástupiště. Tam nás chytil chlápek, co vypadal jako že tam pracuje, vzal nám kufr a dělal nám cestu k vlaku, kam se hrnula spousta lidí. Vevnitř nás ještě usadil a pak si řekl o peníze. Tak zaměstnanec drah to nebyl a kdybysme tak nespěchali, tohle by bylo zbytečný, ale takhle mi to ani nevadilo, byli jsme šťastný, že sedíme ve vlaku (na kterej se kupujou lístky 2 měsíce dopředu😉)

No a ve vlaku se ukázalo, že by z mnoha důvodů bylo lepší být normálně na místech bez rezervace. Tak příště!

Dveře vlaku jsou pořád otevřený, kvůli větrání a hlavně těm výhledům.

Všechny dveře jsou na vyhlídkový straně obsazený

Jedna ze zastávek cestou

Tak tady plantáže nejsou, spíš taková kopcovitá džungle

Nastupovat a jedem

Na nádraží v Kandy

Zase mám kopýtka nahoře👍 Jsme v našem guest housu, je to úplně něco jinýho než ten předešlej, ve městě u jezera, ale je to tady hodně rušný. A žádnej bazén. Alex po příjezdu hned usnul na gauči a pak jsme vyrazili na večeři do restaurace poblíž, co nám doporučil pan domácí, měla se jmenovat Devon. Došli jsme tam, je to v takovým hotelu jak ze sedmdesátek, jsme tady úplně sami a jsou z nás dost vyplašený. Celý to bylo hodně divný a po návratu do hotelu jsme zjistili, že to byl jinej Devon. Tak to to vysvětluje. Začíná to být zajímavý😉

Večerní škola. Vypadá to, že jsme tady teď jediný hosté, tak máme společný prostory pro sebe. Majitelé guest housu jsou zajímavý lidi, pán pochází z rodiny místních prominentních doktorů (otec a děda). Jeho otec vystudoval v Cambridge, pak v Anglii žili, a jak nám ukazoval rodinný album, byli asi docela high class. Strejda měl tea estate, kam jezdili na návštěvu britský "místodržící" (taky bylo vidět na krásných starych fotkách). Ale jen do tý doby, než byl Ceylon nezavislej a potom tea estates prej byly všechny napůl znárodněný a přestaly dobře fungovat. Z celýho ukazování fotek a vyprávění to vypadá, že v kolonii se měli mnohem líp. Howg.

Máme celý den na prozkoumávání Kandy. Je to hezký město, který dřív bylo samostatný království. Uprostřed je jezero a vedle něj nejvýznamnější budhistický chrám na Srí Lance s bývalým královským palácem. Ale jinak je stejně stejně rušný jako ostatní velký města tady. V ulicích fůra lidí, tuktuků, aut a busů. Ta atmosféra se musí zažít.

A taky je to tady spousta toho bývalýho britskýho vlivu. Dalo by se říct, že co tady tenkrát neudělali a nepostavili angličani, to tady není. Třeba Queens hotel naproti Templu, kam si Alex zašel na colu a mrknout na cricket.

Konečně se nám podařilo si dát pořádný srílanský curry. Bylo výborný! Akorát teda Alex nakonec snědl jen tu rýži, jak to bylo pálivý. A ani já jsem nedobojovala do konce.

Do botanický zahrady (jak jinak než založený Brity) jsme jeli vlastně neplánovaně. Chtěli jsme původně vylézt na kopec, na kterým je z města vidět obrovská bílá socha Budhy, ale cestou nám řekli, že tam nic zajímavýho není, a tak jsme nasedli do tuktuku a vydali se do zahrady, kterou stejně všichni doporučovali. Nic jsem od toho nečekala, ale nakonec to bylo moc pěkný a dokonce i Alex byl nadšenej.

Moc příjemný dvě hodiny mezi neuvěřitelným množstvím druhů palem, stromů, kapradin, bambusu a kytek. A většinou všechno fakt obrovský. A nechybělo ani občerstvení zmrzlinou a \240ledovým čajem (z čaje, limetky a ledu, ne z plastu)

Den jsme zakončili večerním ceremoniálem v Chrámu Budhova zubu. Údajně ho tam mají jako relikvii, ale ukazujou ho při tom ceremoniálu jen jako takovej zlatej uzavřenej pohár. Na to kouknutí tam stojí každej večer dlouhá fronta. \240A mniši tam u toho odebírají od lidí květy lotosů a jasmínu, dárky a taky peníze.

Zlatej Budha byl v jedný z vedlejších částí. Nevím, tyhle náboženský ceremonie, modlení a vybírání peněz mě moc neberou.

Ale jako postavenej je ten chrám hezky.

Naprostá většina návštěvníků byla fakt věřící, turistů minimum, stejně jako tady všude. To mě překvapuje, myslela jsem, že to tady bude jako na ostatních turistických destinacích, samej turista. Ale tady jsou fakt všude skoro jen místní.

No a nakonec se bez selfie tyče neobejdou ani tibetský mniši, co přijeli zub taky uctít.

Že náš guest house nemá bazén Alex těžce nese, takže jsme dneska šli na snídani a k bazénu do vedlejšího hotelu Suisse (zase koloniální klasika). Snídaně tady obecně nějak nestíháme, dneska jsme do grandiózního ballroomu, kde se snídaně podávají, přišli nějak chviličku po devátý a už tam skoro nikdo nebyl, o půl desátý už jsme tam byli sami, ale prej tam měli na snidani přes 100 lidí. Všichni jsou asi na rozdíl od nás ranní ptáčata.

Na hodinu plavání přišli taky školáci.

Je potřeba dělat věci do školy, takže dneska už jen procházka do centra. Když jsme čekali na oběd na terase Ceylon Tea Cabin a Alex měl tu svojí blonďatou hlavu vystrčenou do ulice, jak koukal na ten frmol, najednou se tam objevil náš tuktukář ze včerejška.

Tak jsme s ním jeli ještě na vyhlídku nad městem, je to kousek nad naším hotelem.

Alex chvilku seděl taky vepředu a řídil s ním. A pak už rovnou domů na úkoly. Večer jsme zjistili, že mango v supermarketu je tady snad ještě horší než u nás, ale mango koupený venku u stánku je úplně jiná třída, tak dobrý jsme ještě nejedli. Zítra jsou na Srí Lance parlamentní volby a všichni se na to strašně chystají, účast je tady prej přes 70 %. Současná vláda je údajně zlo, kromě jinýho chtějí snad USA prodat pětinu celýho ostrova!

Naše poslední ráno v Kandy a v 8 odjíždíme směr Ella \240autem s řidičem, co nám za dobrou cenu zařídil pan domácí.

Nejedeme ale rovnou, máme to naplánovaný přes různý zastávky jako celodenní výlet. První zastavení u Budhy.

Potom v bylinné ayurvedské zahradě, kde nám průvodce asi hodinu ukazoval rostliny, ze kterých vyrábějí léčivý přípravky, a vysvětloval všechno okolo toho (třeba vanilka se volný přírodě nikdy neopyluje, takže tam nevzniknou ty lusky😮) Bylo to docela zajímavý. A nakonec jsme samozřejmě něco museli koupit. Takže Alexovi na ekzém a mě na křečový žíly, dáme tomu šanci...To, že tam pojedeme jsme si nevybrali my, řidič tam zastavil, že je tam zahrada s prohlídkou zdarma, stejně to říkal na začátku ten průvodce, ale samozřejmě to skončilo nákupem. S tím člověk prostě musí počítat.

Další zastávka byla u vodopádu, zároveň trochu rozcvička po ránu, zpátky to bylo docela do kopce.

A pak návštěva továrny na výrobu čaje, která je přímo na plantáži. Původní stará z 19.stoleti, ale pořád jede.

Při tomhle pohledu máme za zády tu fabriku.

Nasbíraný lístky jdou nejdřív do sušárny. Na týhle plantáži pracuje 900 sběraček a 100 lidí ve výrobě.

Tady se lístky drtí a fermentují.

A nakonec konvička čaje. Ty hrnky a konvičky na čaj na Srí Lance mají všude moc hezký, takový klasický, to už se jinde nevidí.

Na oběd jsme se zastavili v městečku Nuwara Eliya, kterýmu se říká "little England", je to takový centrum čajových plantáží a je taky nejstudenější, jak je to vysoko položený. Nám navíc chvilku potom co jsme přijeli začalo strašně pršet a nepřestalo až do večera. Tohle je místní pošta. Psi jsou na Sri Lance všude, polehávají u silnic, na ulici, jsou si všichni podobný. Většina z nich asi nikomu nepatří, ale nejsou většinou hubený a tak nějak mezi lidma žijou.

A pak, abysme to měli ještě zajímavější, jsme do našeho cíle, do Elly, dojeli 2,5 hodiny vlakem, jako že si nemůžeme nechat ujít jednu z nejkrásnějších tratí na světě. Jenže to mě nenapadlo, že slejvák bude pořád a všude, takže ty panoramata to docela zkazilo. A navíc fakt zima, jen 18, mikina!

Jmenuje se to tady Ella Grand View a to sedí! Budeme tady tři noci. Včera jsme přijeli v dešti a úplně potmě, takže dneska ráno jsme jsme měli krásný "překvapení" na balkóně. Výhled přímo na vodopád a on teda byl slyšet i v noci se zavřenýma oknama. Jasně že jsem to věděla už při rezervování toho hotelu, i to že tady v 6 ráno projíždí asi 20m za hotelem strašně hlučně ten vlak a ještě před tím strašně nahlas a dlouho zpívají někde z blízký svatyně modlitební písně. Alexe to ale nezbudilo, až ten vlak.

Pravá srílanská snídaně, jak jinak než pořádně pálivá, je to čočkovej dhal a kokosový sypání. A tohle je jen čtvrtina toho co nám nanosil, to ostatní jedl i Alex - talíř ovoce, omeleta, tousty s marmeládou a zákusek.

Šli jsme dolů do vesnice Ella (část cesty po kolejích, jak je tady zvykem) a tam jsme bohužel vzali špatnej směr, takže jsme minuli "centrum" a jeli k vodopádu Rawana, a to je ještě jinej než ten, co vidíme z balkónu. Vodopádů je tady všude asi hodně!

Pak už procházka po Ella správným směrem, oběd u pána co měl jen takovou chatrč a dva stolky a \240pak ještě nějaký chození po týhle ulici. Dneska začalo pršet už v jednu.

A náš hotel vlevo za těma stromama. Ten vlak tady jede jen několikrát za den. Zítra ráno tudy půjdeme zase na nádraží, vyrazíme na výlet..

Novej kámoš, taky šel po kolejích, tak ho Alex pozval, ať se jde podívat k nám.

Poslední den v Ella a vydáváme se vlakem do Haputale, městečka, u kterýho je Lipton estate. Ale nejdřív musíme dojít na nádraží.

Stanice v Ella je hodně fotogenická. Žlutý stromy s knížkama na cestu jsou na všech stanicích. A kancelář přednosty je luxusní, jak z pohádky a se vším starobylým vybavením a mají tam vždycky dokořán otevřený dveře.

Jedeme hodinku a už se zase začíná zatahovat.

Haputale je docela ošklivý městečko, jezdí se sem kvůli plantážím a továrně Lipton, který jsou za ním. A dneska to tam bylo takový jakoby šedý a mlhavý. Ale je zajímavý kolik lidí tam všude na ulicích pořád je.

Z Haputale do Lipton factory je to asi 10km po malý silničce plný zatáček, takže zase tuktukem a Alex část cesty řídí.

Jedeme přes Tea Gardens, jak se tady říká plantážím. Sběračky si vydělají tak 20tis.rupií měsíčně, to jsou necelý 3tis. Kč.

Pracovní prostředí mají malebný, ale asi to až tak neocení. Ty plantáže jsou ale hezky udržovaný, vypadá to jak v parku.

A to je ono, továrnu postavil v roce 1890 sir Thomas Lipton. Zvenku nevypadá nijak vábně, ale okolí mají hezky upravený.

Bohužel pro nás dneska se tam nepracuje, je pondělí, a protože včera měli sběračky volno, tak není co zpracovávat. Až tak nám to nevadí, výrobu už jsme viděli v Damro Tea.

A co je zajímavý, nejmenuje se to Lipton, ale Dambetenne, podle vesnice, ve který továrna je.

A z továrny jsme jeli ještě dalších asi 8km pořád nahoru na tzv. Lipton Seat, to je vrcholek, kam údajně jezdil na koni zarelaxovat Thomas Lipton. Je tady vyhlídka, že který je často vidět akorát obrovská mlha.

Na chvilku nám tam vysvitlo i sluníčko. Šli jsme si dát čaj do budky úplně nahoře. Rovnou jsme k němu dostali i jídlo (asi aby se to pánovi, co budku provozuje, vyplatilo) - takový dobrý cizrnový smaženky, ty se tady prodávají všude a placky s pálivou omáčkou. Obojí moc dobrý. A konečně jsme tam taky zažili opici zlodějku, před kterou nás všichni varovali. Vůbec jsme jí neviděli, ale byla na zemi a najednou rukou stahovala tác s tím jídlem. Chytli jsme to včas a už se po ní hnal pes i pán co tam pracuje, tak zase utekla.

Zpátky jsme chtěli jít tudy pěšky, cestičkou mezi čajovníkama, a že nás tuktukář nabere o 2km níž. Jenže zrovna v tu chvíli se spustil zase liják a v sandálech bysme se tam na těch blátivých stezkách zabili. Je to škoda, mohl to být zážitek. Takže jsem ho zavolala zpátky, že musíme nasednout k němu.

A tady bydlí lidi, co na plantážích pracujou. Mají takový chatrče s vlnitým plechem jako střechu, ale teď jim postavili nový domky, to jsou ty barevný domky nahoře. Na Srí Lance mají místní zadarmo doktory, školy, vodu, levnou dopravu a tak, takže hlady neumřou, ale vydělávají málo, takže stejně nic nemají. Potkali jsme tam dneska nahoře dva vysokoškoláky, kluka a holku ze Sri Lanky, že jsou na několikadenním výletě, a že by rádi cestovali i do zahraničí, ale s kurzem, jakej rupie má, si to nemůžou dovolit. A sice studujou vysokou, nějakou ekonomku, ale když se nás ptali odkud jsme, tak jim Czech Rep. ani Czechoslovakia nic neříkalo, až když jsme řekla, že jsme vedle Německa, tak se chytli.

A jak jinak než po kolejích jsme ještě vyrazili z našeho nádraží po příjezdu z Haputale k Nine Arch Bridge, mostu v divočině, kterej si všichni chodí fotit. Je to půl hodiny pěšky.

Vypadalo to tam fakt krásně. Ještě že jsme tam došli, skoro jsme se totiž cestou otočili a šli zpátky!

A nakonec jsme si nechali pustit žilou! Když jsme potmě a po večeři s baterkou přišli do hotelu, zjistili jsme, že máme na nohou malý pijavice! Teda hlavně já, dvě jsme tam ještě našla a prsty celý krvavý🤮 Alex měl trošku krve na jenom prstu!

Poslední ráno v Ella a po snídani vyrážíme směr Udawalawe, kde je safari a konečně zase hotel s bazénem, kterej Alexovi už chyběl. Jedeme tam autem, který řídí kluk co pracuje v hotelu, cesta asi 2,5 hodiny.

Naše první setkání se slonem, stál u silnice, po který jsme jeli a koukal na auta. Je tam elektrickej ohradník a za ním už je národní park. Potom jsme takhle u silnice ještě viděli další a taky stádo vodních buvolů, ale ty ani nebyli za ohradou, pásli se úplně u silnice.

Ubytovali jsme se v bungalovu a spěcháme rovnou k bazénu, Alex nesmí promeškat ani vteřinu!

Konečně se dočkal...voda tady je skoro až moc teplá. Na safari jdeme zítra ráno v 5:30 a jedeme rovnou z hotelu.

Ve vedlejším bazénu je rybí masáž, ale jsou to pořádný ryby, některý mají 20cm. To okusování trochu jako škrábe.

V 6 ráno, za rozbřesku, už vjíždíme do národního parku Udawalawe. Za námi je asi ještě dalších 10 džípů. Budíček byl dneska brzo, už v 5:30 jsme v hotelu nasedali do otevřenýho džípu s vyvýšenýma sedačkama.

Prvního slona potkáváme chvilku potom, co jsme vjeli do parku. Jedeme v autě ještě se dvěma holanďanama.

Pak jsme dlouho jezdili a na žádný zvíře nemohli natrefit. Řidič zajížděl k různým vodám a tam kde si myslel, že něco bude, ale nějak se před náma schovávali.

Až jsme potkali takovýho malýho slona, tak bylo jasný, že tam někde poblíž musí být další. Chvilku jsme čekali a už se to v houští začalo hýbat, \240vykukovaly uši a vršky hlav.

A najednou z křoví vylezl zbytek pětičlenný rodiny i s malinkým slůnětem. Měli jsme štěstí, že jsme tam byli úplně sami, že tam nebyly další auta. Tak jsme tam se slonama strávili úplně v klidu asi 15 minut.

Chodili různě kolem nás, ale vůbec si nás nevšímali, jako bysme tam nebyli. Až když jsme chtěli už jet a dva velký stáli před náma na cestě, tak plácalii ušima a tvářili se, že nechtěj uhnout.

Ukazovali se nám v různých formacích.

Slonice měla na krku sledovací zařízení.

Pávů tam byla fůra. Tady sedí jeden na stromě.

Vodní buvoli.

A taky ledňáček.

A jedeme zpátky po hrázi obrovský přehrady. Tak jako safari v Africe to není, tady jsou hlavně sloni. Viděli jsme ještě takový malý šakaly, orla zdálky na stromě a opičky.

A po snídani zase rychle do bazénu, je to paráda, jsme tady úplně sami a voda se zdá být příjemně chladnější než včera. Ti, co dneska byli taky na safari, už odjeli, většinou jsou tady lidi jen na přespání. My pojedeme až zítra ráno. A k bazénu na palmu přiletěl krásnej velkej pták podobnej tukanovi, pak jsem našla, že to byl zoborožec malabarský (a zrovna jsem neměla u bazénu mobil, tak nemám fotku).

A nakonec se nám ještě podařilo vyzkoušet autobus. Alex už od začátku,co jsme tady, pořád žadoní, ať se svezem autobusem. Jsou všechny stejnej typ, indická výroba, takový těžký kolosy s malýma oknama. Tak jsme se svezli do vesnice. Vepředu je to parádně vyzdobený a pouštějí tam v televizi místní Óčko.

Poslední ráno v Kottawatta Village (Alex si hraje na mumii) a vyrážíme konečně k moři! Nebo spíš oceánu. Poznávací část skončila a teď už zůstaneme na pláži 7 dní.

A jsme tady! Zase trochu adrenalinu při příjezdu, nejdřív nam totiž dali úplně hroznej pokoj, kterej byl mnohem horší, než co měli na fotkách. Takže jsme šli zpátky na recepci a musela jsem se s nima hádat o výměnu. Mají úplně plno, tak jsme dostali tentokrát už hezkej pokoj, kterej asi jinak nechávají volnej pro takový případy, úplně nahoře na takový střešní terase a máme tak vyhlídku na moře i do okolí. Ráno tady na tý terase cvičí jógu zájezd z Česka.

Jdeme na první prohlídku pláže (vlevo náš hotel)

Je fakt parádní. A je to neuvěřitelný, ale Alex mě tahá nejdřív do bazénu. Už mě s tím bazénem začíná štvát!

Zajímavá salátová kombinace, místo rajčete je meloun (s cibulí, fetou a olivama). A taky je zajímavý, jak je tady všude vlhkej vzduch, vůbec neschnou věci, ty co jsem dala na balkón vpodvečer, jsou ráno pořád mokrý.

Je to tady úplně jiný než ve vnitrozemí, tady je to už samej turista. A to nejsme v žádným velkým středisku, nejsou tady velký hotely. Tohle pobřeží je docela surfařský. V noci ještě víc vynikne, jak strašně burácí ten oceán a i na pokoji je to fakt docela randál. To je změna oproti zvukům z džungle, co jsme měli doteď!

První probuzení do krásnýho rána v Madiha a Alex už se těší na adventní kalendář 😮 Taky řeší otázku, jak je to s tím Ježíškem, když žádný takový dítě se zlatým kroužkem neexistuje a jaktože máme Vánoce, když nejsme křesťani.

Dneska pro změnu normálnější snídaně, ale zase s želvama vykukujícíma z moře vedle nás.

Jdeme do supermarketu a hned u vstupu jsou Vánoce a ještě hrajou jingle bells! Asi jinej oddíl!Co se to dneska děje?

Zapomněli jsme vzít sebou brejle do vody, tak jsme je tady museli za peníze půjčit (nenašli jsme obchod, kde by je měli) a jsou potřeba i v bazénu, ta voda je tam strašně chlorovaná. A vypadá to, že Srí Lanka je malá, potkáváme se na různých místech se stejnýma lidma, včera jsme tady u nás na pláži potkali dvě český holky, co jsme s nima mluvili na Lipton Seat, teď sem zase přišel pán s paní (nevím odkud) co s náma jeli vlakem do Ella a v Udawalawe jsme potkali pár (taky cizinci), co jsme s nima mluvili v Ella. Já bych si jich vždycky ani nevšimla, ale oni si nás pamatujou podle Alexe, žádný jiný děti tady teď nejsou.

To je skoro kýč. A vypadá to, že se žene bouřka..

Opice tady nikde vůbec nevidíme, takže mě nenapadlo, že když dám ovoce na noc na balkón, že celej trs banánů zmizí a mango dopadne takhle🙃 A před dveřmi do pokoje ještě bobek🙈

Po snídani jsme v bazéně vyzkoušeli šnorchly a šli jsme na blízkou veřejnou pláž, na který se prej plave s želvama. S těma, co u našeho hotelu vykukujou z vody.

Jmenuje se Polhena Beach a jsou na ní převážně místní lidi. Holky a ženský nejsou v plavkách, chodí do vody oblečený..

Taky se tam procházel asi děda s vnučkou, co měla na sobě školní uniformu. Tu tady mají všude stejnou, bílá košile s kravatou, bílá sukně a kluci bílý kalhoty. Zvláštní výběr barvy oblečení do školy, navíc ty školy tady jsou napůl venkovní.

Alex stavěl z písku pevnosti a já jsem se snažila najít ty želvy. Plavala jsem tam dozadu, kde říkali, že jsou. Tam mi to plavalo samo, ale když tam pak žádný želvy nebyly a já chtěla plavat zpátky, tak už to skoro nešlo. Ten proud byl docela silnej, docela jsem se bála. A ztratila jsem tam horní část šnorchlu.

Cestou zpátky jsme potkali chlápka co zrovna nesl od moře chudáky humry, ty se nebudou mít.

Zašli jsme cestou ještě na oběd a ta ryba, i když na ní nejdřív Alex koukal podezřívavě, protože měla obrovský oči, byla strašně dobrá.

A plážička, která k tomu hotýlku s restaurací patřila, byla taky krásná a nikde nikdo.. Je to vlastně vedlejší pozemek od našeho hotelu, ryby chytá a vaří majitel v domku na zahradě. Tam bych klidně jela příště!

Pak na naší pláži si Alex našel kamarády.

Ve vlnolamu je takovej čtvercovej bazének, mnohem lepší než nějaká výřivka.

Nakonec si s Alexem udělali ještě selfíčko.

Ale je potřeba dělat aspoň trochu něco i do školy.

Vyrazili jsme na výlet do hodinu vzdálenýho města Galle. Jeli jsme vlakem a hned na nádraží nám tam zase začali radit různý tuktukáři a současně vnucovat tůru po městě. My tady chceme ale jít jen do starýho města, to je vlastně pevnost postavená Holanďanama a je blízko u nádraží.

Hned u nádraží potkáváme pojízdnou svatyni, kde lidí přispívají a dostanou za to na ruku takovej provázek.

Cestou do starýho města jdeme kolem rybího trhu, ale je pozdě a je tam jen pár stánků.

Starý město je celý postavený z krásných koloniálních vil, většina opravených. Do ulice mají terasy a uvnitř často atrium.

Jsou v nich teď hotely, kavárny, restaurace a obchody. Je to tady jako v nějakým letovisku v Evropě.

V jednom z nich byla zlatnická dílna, na Srí Lance mají spoustu vlastních drahokamů (ale ne diamanty).

Galle bylo asi jediný místo, který jsme navštívili, kde se dalo něco pěknýho koupit. V týhle řezbářský dílně jsme ještě pořídili malýho Budhu z růžovýho dřeva (palisandru).

A zpátky jsme jeli autobusem, ve finále to bylo lepší než vlakem ráno, protože autobus jel po silnici, co vede přímo kolem moře a taky byl rychlejší.

Od busu jsme šli pěšky kolem Alexovy oblíbený restaurace, The Doctor's House, kterou jsme doteď viděli vždycky jen potmě. Když jsme došli na hotel, rychle jsme se převlíkli do plavek a šli se ještě vykoupat do moře při západu slunce. Písek byl růžovej a běhali po něm krabi poustevníci (žijou v prázdný ulitě od nějakýho mlže a běhají s ní na zádech)

V noci byla bouřka a to byl teprve rachot, k tomu oceánu (kterej je v noci slyšet jako by tady vedle byla dálnice) přibyly ještě hromy a proud vody, co tady teče z okapu na střechu před náma. Ráno se Alex vzbudil s tím, že je puštěná sprcha, ale to pořád ještě pršelo. A celej den se tady ty mraky honí a občas z nich kape. Ale jsme statečně na pláži, Alex staví v písku království, na bazén už si ani nevzpomene a já čtu.

Dneska je prostě den na hraní s pískem.

Pak jsme se šli projít naší vesnicí, je to tady hezký, taková jako zahradní čtvrt, domky mezi bananovnikama a palmama, mezi tím cesty. Je to tady všechno hodně zelený a zarostlý, jak je tady teplo a vlhko. A pak tam stála kráva u kaluže a nějak těžce dejchala. Většina těch domků je ale ve strašným stavu, fakt neupravovaný, nepořádek, hrůza.

Ale jsou tam i hezký domky, ty vypadají třeba takhle.

Po pozdním obědě trocha crocketu, pak začalo hodně pršet a my šli na pokoj, kde jsme zjistili, že celej den jsme měli otevřený dveře. Asi jsem je nedovřela ráno, když jsme odcházeli a na terase přímo před pokojem cvičili jógu. A pak, když jsem si pod sprchou dala na vlasy šampón, tak přestala týct voda. Nedalo se nic dělat, musela jsem jít dolů do bazénu, naštěstí mám málo pěnivej šampón.

To by bylo, abysme s těma želvama neplavali! Ráno jsou tam prej nejvíc, tak jsme ani nesnídali a hned šli na vedlejší Polhena Beach, asi 15 min pěšky. Bylo tam jen pár lidí, těch co taky přišli za želvama. Vlezli jsme do moře a nic. Pak jsme jich zahlídli pár, ale jen se mihly. Alexe to přestalo bavit a šel ven. A chvilku potom najednou u mě želva a vůbec neplavala pryč! Pásla se na dně, okusovala tam něco a já jsem byla přímo nad ní. Je to tam mělký, takže její krunýř byl od mýho břicha tak 40cm. Jsou to velký želvy (karety obrovský), ten krunýř má třeba 80cm. Tahle byla asi mladá, byla taková hodně vybarvená, jakoby do červena. Plavala jsem s ní asi 5 minut, a dotýkala jsem se jejího krunýře.

Volala jsem na Alexe, ať rychle připlave, ale byl nějakej otrávenej a nešel. Pak jsem hned potkala další želvu, taky se nebála a šla se mi podívat z očí do očí🙂 Pak šel už Alex zpátky do vody a taky si s jednou želvou pěkně zaplaval.

Už se nám to krátí, zítra je náš poslední den tady u moře. Alex už se nemůže dočkat až bude doma a já bych tady klidně ještě zůstala, myslela jsem si jak těch 7 dní u moře bude nakonci dlouhých a vůbec, strašně to uteklo.

Takovejhle kostelík je v každý vesnici. Tenhle je cestou z tý želví pláže.

A před večeří jsme šli oba na ayurvedskou masáž, Alex půlhodinovou a já na hodinu. Máme od toho úplně zmaštěný i vlasy, masírujou tím olejem i celou hlavu. A masáž krku zepředu jsem myslím taky ještě nezažila, je to fakt jiný.

S takovou chutí jíst ovoce jsem Alexe snad neviděla, a je tady fakt dobrý. K snídani vždycky papaya, ananas, meloun a banánek. Mají tady takový malinký banány, a ta chuť je v nich úplně koncentrovaná. Je zajímavý, že mango, který tady prodávají na každým rohu po hromadách, jsme nikdy v hotelu nebo restauraci nedostali.

Dneska už nic neplánujeme, po snídani jsme na pláži a pak si jdeme sednout s kokosem a oreovým shakem na terasu. A Alex se ještě snaží něco dělat do školy.

Máme tady praktický lehátka s otočnýma podpěrama na nohy.

Plázička na druhý straně terasy hotelu bývá úplně prázdná.

Na poslední oběd jsme šli zase na tu dobrou rybu do vedlejšího hotýlku.

Zapadá slunce a letí dron

Tady prej vypadá jako mimozemšťan

Poslední ráno v Mahiba a tuktukem jedeme na nádraží v Matara na vlak do Colomba. Odtud se budeme muset dostat ještě kousek do Negomba, kde je letiště a jednu noc tam ještě přespíme než tu další noc poletíme zpátky.

Mysleli jsme, že si koupíme 1.třídu, abysme měli jistý sedačky a místo na kufry, protože tady ty vlaky jezdí často plný. Na nádraží jsme zjistili, že ten vlak nemá první třídu, ale naštěstí bylo docela volno, takže sedíme, když zrovna nejsme ve dveřích.

Docela úmorná cesta z nádraží v Colombu. Tolik výfukových plynů v jednom dni jsme asi ještě nenadejchali. Na oběd jdeme ve 3 a pak procházkou do takovýho malýho supermarketu. Podle booking.com jsme měli mít z našeho ubytování přístup do bazénu vedlejšího hotelu, ale tam nám řekli, že už je to jiný majitel, takže ne. To budu muset ještě reklamovat..

Takhle obrovskou jsem tuhle popínavku ještě neviděla (to je ta liána, co jí měl každej doma), tady obrostla celej strom a má obrovský listy.

Poslední snídaně na Srí Lance, zase je toho moc! Talíř ovoce, omeleta a tousty. Tady v tom penzionu mají 4 pokoje, ale jsme tady teď sami.

Okolí penzionu je zajímavý, z jedný strany je tenhle dům..

A z druhý strany je tenhle domek, má asi tak 4x4 metry a bydlí tam celá rodina, zahrada je jen hlína. Ale mají motorku.

A pak jdeme na bazén na pláži, je u hotelu Jetwing Blue

Máme tady zase kamaráda, je docela vypasenej, asi ho v hotelu adoptovali. A ta pláž je širokánská, ani skoro nejde dohlídnout k moři.

Blíží se bouřka. Na koupání tady zrovna to moře není nejlepší, takže je dobrý být na pláži, ale koupat se v bazénu.

A pak se to spustilo a už nepřestalo. U toho našeho ubytování měli všichni rybníky kolem baráků a místo cest, asi tam nemají žádný odtoky a kanály. A náš let zpátky je v 2:45 ráno, takže se do 23:30 můžeme trochu vyspat..

A to je konec naší cesty. Stálo to za to a bylo to ještě lepší, než jsem čekala. I v tom, že se nebylo čeho bát, neměli jsme žádný komplikace po cestě (kterou jsme často vymýšleli až tam) a ani zdravotní komplikace. Jedli a pili jsme tam všechno, kromě vody přímo z kohoutku, ale takový ty rady, jako nečistit si tam tím ani zuby, jsou fakt přehnaný. Komárů tam bylo asi míň než v Řecku nebo v Itálii, tak nám zbylo hodně speciálního repelentu, kterej se dá, stejně jako všechno ostatní, koupit tam v každým supermarketu.

Taky se osvědčilo pomalý cestování, strávit na místě vždycky aspoň pár dní a ne jen takový to, přijet-kouknout-jet dál. Takže bez místního průvodce na víc dní. Měli jsme takovýho jen na jeden den, na cestu mezi Kandy a Ella, kde nás cestou vzal na zajímavý místa, to bylo dobrý.

Za všechno jsme tam ve dvou utratili přesně 2000 Kč za den (ubytování, doprava, jidlo, pití,...), a to jsem neměla naplánovaný, spočítala jsem to až potom doma. Plus letenky.